Expedice Dukla 2015

   Hlavním cílem a smyslem Karpatsko-dukelské operace byla pomoc Slovenskému národnímu povstání. Značná část slovenských politiků si již delší dobu  uvědomovala omyl se vznikem Slovenského štátu a nechtěla jen pasivně čekat na konec fašistické nadvlády. Bylo třeba tuto situaci s blížícím se koncem války i Rudé armády řešit. Sovětské velení s přechodem přes Východní Karpaty ve svých operačních plánech nepočítalo. Krajina a terén vhodný zejména pro obrannou činnost měla sovětská vojska obejít na severu přes Polsko, na jihu skrze Maďarsko a jednotky které by zůstaly v takto sevřených kleštích postupně ničit. S vypuknutím SNP bohužel předčasného a špatně koordinovaného se však situace mění. Operace s přechodem na Slovenské uzemí,  následná pomoc povstaleckým jednotkám se opírá o obsazení Dukelského průsmyku  dvěmi východoslovenskými divizemi. K tomuto kroku však bohužel nedochází. Divize jsou odzbrojeny, obranná postavení  obsazována a dovybudována německými vojáky. Kostky jsou vrženy. Z relativně snadné operace na překročení Dukelského průsmyku, se stává krvavá řež, jenž si vyžádá desetitisíce lidských obětí.

   Našim dočasným domovem pro následujících několik dní se stává město Svidník. Střechu nad hlavou nám poskytne internát školy s příznačným názvem SOŠ arm. gen. L. Svobody. Nacházející se na ul. Bardejovská, přímo naproti areálu muzea. Pro naše potřeby volíme pokoj v cenové relaci 8 eur. Pro náročnější klientelu jsou k dispozici i dražší 12 eurové pokoje za osobu. Vracíme se takto do doby studentských let.

   Venku se začíná stmívat, my přesto plni zvědavosti a očekávání míříme k venkovní expozici muzea parku vojenské techniky. Nečekáme zázraky, přece jen uběhlo poměrně dost let a výčet umístěné techniky je nám předem znám. Přesto exponáty tísnící se v rohu rozlehlého parkového areálu na polorozpadajících se podstavcích a bez informačních tabulí působí skličujícím dojmem. Ten se nás v příštích dnech zhostí ještě několikrát, škoda. Nehledě k tomu se pouštíme do prohlídky a focení. Naši pozornost přitahuje stíhač tanků SU-100, ten však dle nás do bojů na Dukle nezasáhl, jeho výroba byla teprve spuštěna a do bojů byly nasazeny až v lednu 1945. Dále zde nacházíme ruský dopravní letoun Li-2G, tyto stroje byly po válce používány i v našem vojenském a civilním sektoru. Nechybí zde legendární T-34/85 konstruktéra Michaila Koškina, raketomet BM13-16 Kaťuša na podvozku ZIL-151, vyprošťovací tank VT-34, dělostřelecký tahač AT-S s houfnicí, protiletecký i protitankový kanón, německý polopás SdKfz. Vnitřní části vystavované techniky zde není možno shlédnout, jsou poctivě uzavřeny. Dle několika místních údajně také z hygienických důvodů. Pro následující dny chceme doplnit své zásoby, proto opouštíme za soumraku park a míříme do středu města navšívit řetězec Lidl. Nachází se na ul. Sovětských hrdinů, která  ze Svidníku směřuje k Dukelskému průsmyku. Po cestě míjíme po levé straně bronzovou čtyřmetrovou  sochu gen. L. Svobody. Kontraverzní to osoby. Zde je však dvojnásobným čestným občanem. V poválečných letech se angažuje do obnovy válkou zničeného kraje a nechá stavit první nemocnici, jež poté nese jeho jméno. Pro větší nákup je možno navštívit i Tesco, které jsme zahlédli při příjezdu do města ze směru od Prešova. My zůstáváme věrni Lidlu, jelikož je před ním stánek se zmrzlinou balkánského typu. Je jedním slovem vynikající. Škoda jen když při vracení peněz, zahleděn na sličnou brigádnici přicházím o částku deseti eur.

   Příštího rána nasedáme do automobilu a přesouváme se do polského města Dukla, kde  v místním zámku ze šestnáctého století nachází se historické muzeum. Jeho nalezení je snadné a nelze jej po cestě skrze město minout  www.muzeumdukla.pl/. V parku před vstupem do muzea je instalována také venkovní expozice vojenské techniky. Tato oproti Svidníku snese přísnějších měřítek. Ve velkém počtu je zde zastoupena dělostřelecká výzbroj kupříkladu 37 mm protitankový kanón, prvoválečná německá houfnice le.FH18 ráže 105 mm, 120 mm minomet, populární 76,2 mm divizní kanón, houfnice 122 a 152 mm nechybí Kaťuša, T-34řka a nesmíme zapomenout i na ISU - 152 která je však umístěna až v  parku za zámkem.

   Jsme zvědavi také na vnitřní expozici. Ta ke Karpatsko-dukelské operaci je instalována ve třetím patře. Než se k ní však dostanem, je třeba směnit hotovost na zdejší měnu.  K tomu nám poslouží nedaleké info centrum s názvem Kiosek. Vybavení částkou šesti zlotých za osobu vyrážíme směle zpět. Výstava poskytuje ukázky nejzastoupenějších  zbraní jak na straně ruské tak i německé, uniforem, reprodukce fotografií, vybavení vojáků z nichž značná část jsou pozůstatky nalezené přímo na bojišti. Působivá je např. kolekce desítek přileb s různým poškozením, která však znamenala smrt pro jejich majitele.  Ve zbylých patrech se nalézá expozice čajového porcelánu, český však nenacházíme a výstava věnovaná místnímu významnému rodáku dr. Strycharského. Při odchodu se nám vybaví názvy blízkých, pro náš sbor nechvalně známých obcí Machówka a Wrocanka. My však projíždíme městem směrem k obci Teodórowka, kde prudce odbočujeme vpravo a stoupáme strmou asfaltovu silnicí ke Kótě 534. Na jejím vrcholu je dnes umístěn vysílač, pro nás výrazný orientační bod.  Kdo ji ovládal kontroloval celé okolí i s důležitými přístupovými trasami, můžeme to směle potvrdit.  Boje zde byly natolik urputné a vyčerpávající, proto se užívá název  Krvavá kóta. Bojové skupiny čs. sboru zde musely být kvůli vysokým ztrátám složeny i ze spojařů, ženistů a dokonce i kuchařů. Zde je potřeba zmínit nesmyslnost sovětské válečné doktríny neberoucí ohled na obrovské ztráty na životech.  Události těchto dnů zde připomíná  památník na počest padlým vojákům. Vracíme se stejnou trasou přes město, projíždíme Dukelským průsmykem, odstavujem vozidlo a pěšky se vydáváme k blízké vyhlídkové věži. Míjíme památník 1. československé hlídky která překročila 6. října 1944 hranice naší vlasti a po chvíli  jsme u cíle. Věž byla postavena v roce 1974 na počest třicátého výročí bitvy o Karpaty. Na přibližně stejném místě kde stála dřevěná  pozorovatelna gen. Ludvíka Svobody. Nám je však vstup spolu s výhledem na široké okolí odepřen, jelikož je v  pondělí zavřeno. Scházíme proto chodníkem vlevo pod věží ke hřbitovu a památníku vojákům 1.čs. armádnín sboru, kteří zahynuli v průběhu bitvy o Dukelský průsmyk. Je jich zde pohřbeno 565. Zbylí jsou uvedeni na bronzových tabulích při vstupu k památníku. Na jejich počest zde byl v roce 1949 vybudován žulový památník s vnitřní úpravou pro uložení uren. Po obvodu hřbitova je také umístěno 15 bust význačných osobností učastnících se tehdejších bojů. Cestou zpět po hlavní silnici k zaparkovanému vozidlu vzdáme čest u pomníku gen. Vedralovi, jehož život  ukončila protitanková mina na níž svým vozidlem najel. Tato cesta byla již považována za bezpečnou, když před ním po ní proudily kolony vozidel.  Stal se tak prvním generálem padlým přímo na frontě. Smutné to prvenství. Zde také končí naše dnešní putování a vracíme se zpět do Svidníku abychom ještě stihli navštívit památník Rudé armády
 

Tento byl odhalen na počest 10. výročí Karpatsko-dukelské operace v říjnu 1954. Přicházíme k němu širokým chodníkem, míjejíc sochu sovětského vojína vzdávající čest obětem, kterých je zde ve čtyřech společných hrobech pochováno na devět tisíc. Dnes je toto místo kultovním střediskem mladých, ti se zde scházejí již od školních let. S jednou skupinkou se také dáváme do družného hovoru a při té příležitosti registrujeme na památníku vysokém 37m, že v jeho polovině neznámý umělec instaloval sjezdové lyže. Symboliku lyží se nám však nedaří rozklíčovat ani s přispěním místních rodáků ani tradičního moku Šariš. Poté přichází na řadu oblikátní nákup potravin a příprava na následující den, jehož hlavním cílem je návštěva tzv. údolí smrti a výšiny Obšár.

   Nasledujícího rána poměrně brzy vyrážíme opět směrem k průsmyku do katastru obcí Kapišová a Kružlová. Odbočku nelze minout, jelikož se projíždí kolem známého podstavce na němž T-34 taranem ničí PzKpfw IV. Zde je symbolika více než zřejmá, opět urputné boje o každý metr vykoupený krví, při kterých došlo i na ničení nepřítele najetím do jeho techniky.  Nejtvrdší boje se  rozhořely mezi 25. - 27. řijnem 1944. Fronta na hlavním směru postupu u Vyššího Komáriku se zastavila o další obranné německé pásmo. Tomu dominoval již zmíněný vrch Obšar. Proto se sovětské velení rozhodlo provést průlom za pomocí tanků zde. Krajina se více rozevírá a zdá se býti vhodnou pro nasazení obrněnců. Těch je na místních kopcích instalováno celkem osum a znázorňují útok tankové roty. Scenérie s tanky se nám opravdu líbila, jeden po druhém si jej prohlížíme hezky z blízka. Počasí nám již druhým dnem přeje a je příjemných 35 stupňů. Údolí je možno shlédnou i z nově vybudované dřevěné rozhledny nacházející se poblíž. Mít možnost prohlédnout si i obranná postavení nepřítele na protější svahu by celé expozici dalo opět jiný rozměr. Spolu s několika kusy německé techniky by to byl opravdový zážitek. To bychom chtěli ale příliš, na Duklu se zapomělo.

Chceme dát chvíli na odpočinek našim znaveným tělům v altánu poblíž, ale prostředí nás k tomu příliš nevybízí. Pokračujem tedy ještě po silnici do Vyšné Pisané a zpět, abychom shlédli další instalované T-34ky i s popisem událostí tehdejší doby. Směřujeme tak dál do míst kde skončilo naše včerejší putování. Dalším  zastavením na naší cestě  se stává obec Hunkovce. Navštívíme tam německý vojenský hřbitov s více jak 3000 padlých. Tento byl v letech 1994 nově vybudován na  původním pohřebišti německou humanitární organizací zabývající se péčí o válečné hroby. Je umístěn po levé straně silnice mírně ve svahu a prostředkem protéká malý potůček až k jezírku u spodní strany hřbitova. Prostory jsou upraveny a působí pietním dojmem. Ironií tak zůstává československý hřbitov z 1. s.v. bez označení v zanedbaném stavu naproti tomu německému. Opět stoupáme výš po silnici směr Dukelský průsmyk a pátráme v okolí Vyšného Komáriku po bunkrech a velitelském stanovišti 1.čs. brigády. Zatím nacházíme jen dopravní Douglas, tento již známe ze Svidníku, ale dostáváme možnost si jej  podrobně prohlédnout. Z nenadání totiž příchází pravá  letní bouřka. Trup letadla skrápí proudy vody a my se v přívalech deště a blesků krčíme pod. Nepříznivé počasí stěžovalo také průběh Karpatské operace. Nezpevněné cesty se proměnily v bahnité řečiště. Terén  stal se v určitých místech pro techniku neprůchodným. Překonání několikaset metrového úseku znamenal pro vojáky vyčerpávající i hodiny trvající pochod. V holínkách museli vyvrtat otvory, kterými si k opasku tyto připevnili , aby boty neztráceli bořící se po kolena v bahně. Déšť pomalu ustal a my se vracíme po původní staré cestě průsmykem k hlavní silnici na křižovatku u Vyšného Komárika. Zahlédneme ukazatel k bunkrům a odbočíme vpravo před obcí  můstkem do lesa. Stoupáme lesní stezkou  a tu se před námi objeví desítka zrekonstruovaných srubů. Jedná se o zmenšené původní příbytky armádního sboru, přesto nám navodily dobovou atmosféru. Dík za to patří vojenskému historickému ústavu v Bratislavě.

Zbytek dnešního odpoledne věnujeme opěrnému bodu Obšár, dnes uváděný v mapách jako Čerešňa 534,4m. rozprostírající se jihovýchodně od obce. Odbočujeme tedy z hlavní silnice ve směru na Svidník za obcí Nižný Komárnik doleva. Dnes na jeho úbočí stojí dva opuštěné lyžařské vleky, i proto zdolání samotného vrcholu nebylo nic jednoduchého. Místy se vpřed posunujem jen po čtyřech a to je sucho oproti říjnu 1944. Známky obranných postavení jsou ještě dnes zřetelná jako i zmrzačené koruny vzrostlých stromů od dělostřelecké palby.  Dřevo ze zdejších svahů se údajně po válce ani netěžilo pro vysoký obsah kovových střepin uvnitř. Bylo to poslední horské postavení které němci zuřivě bránili a vyčerpanou 38. armádu zde zastavili skoro na měsíc. Ani pro nás nebyl problém najít  po tak dlouhé době nějaký artefakt z průběhu bojů. Staly se jím stabilizační křídla 120 mm minometného granátu. Která z válčících stan jej vypálila asi již nezjistíme, stejnou munici používaly oba tábory. Překročení Obšáru se uskutečnilo až po přísunu posil a podpory těžkých zbraní, kdy po několikahodinové nepřetržité dělostřelecké přípravě, při které bylo vystřeleno přes 4000 děl. granátů a min se podařilo prolomit obranná postavení. Zbytky přeživších byly poté sraženy prudkým útokem pěchoty. Na tomto místě naše putování po stopách Karpatsko-dukelské operace končí. Vracíme se zpět k přenocování do Svidníku, kde nám před odjezdem z města zbývá navštívit ještě Vojenské muzeum. Odděluje nás od něj jen hlavní silnice proto si dopřejem pozdějšího vstávání. Centrální expozice má podobu kruhu a je rozdělena do dvou částí. Zdokumentovány nacházíme počátky vojenství Slovenska z období 1. světové války a ve druhé navazující části, exponáty mapující Karpatsko-dukelskou operaci spolu se SNP. Máme dostatek času  vše si důkladně prohlédnout a pročíst. Prostředí muzea působí příjemným dojmem po venkovním putování a shodujem se, že bylo dobrým záměrem nechat jej na poslední den. Uvnitř shlédneme také dva krátké dokumentární filmy. Druhý z nich poplatný své době,  ale nám to dojem z návštěvy již nekazí. Loučíme se s městem i okolím s myšlenkou, že zde nejsme naposled. Je před námi dlouhá cesta domů, při které ještě navštěvujem historickou Levoču a Spišský hrad.